Dnešní datum: 18. 10. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Šance pro rozum

Uvahy

* Šance pro rozum

Vydáno dne 08. 10. 2001

Na prahu války rostou obavy západoevropské společnosti z problémových menšin. Je zřejmé, že se jedná o závažný problém. Není nic nebezpečnějšího než odhodlaný nepřítel ve vlastním týlu. Mýlili se ti, kdo předpokládali, že se cizinci do většinové společnosti vstřebají, přizpůsobí se, stanou se poslušnými spoluobčany a vděčnými voliči.

Nepřizpůsobili se dosud a nepřizpůsobí se nikdy; nakonec ani není žádný důvod, aby něco takového dělali. Mají vlastní kulturu, vlastní mentalitu, která se vyvíjela stejně dlouho jak ta naše. Není ani lepší, ale ani horší než ta naše. Je zkrátka jiná, vzešla z jiných sociálních, kulturních a historických podmínek. Tvoří pevnou součást jejich životů, nechtějí se jí vzdát, stejně jako my se nechceme vzdát našeho myšlení, našich hodnot, našeho stylu života. Neustálé střety zcela rozdílných světů s sebou nesou tragické důsledky.

A právě v takové situaci by optimistický realista očekával náhlý posun, změnu v uvažování. Cožpak není pro myslící bytosti přirozené získané poznatky neustále konfrontovat s novými zkušenostmi a je-li to nutné, také přehodnocovat vlastní východiska a přizpůsobovat nastalé situaci zamýšlené cíle? Je to jako rána do hlavy: nic takového v České republice neplatí, alespoň mezi zdejšími mocnými jistě ne. Zcela neskutečně znějí slova z tiskové konference, kde Vladimír Špidla zcela jasně proklamoval svou touhu po dovozu stále nových a nových imigrantů. Jenže kdyby jen to: předseda ČSSD se dokonce zcela otevřeně přihlásil k příkladu Německa, jenž je podle něj hoden našeho následování.

Dobrá, následujme německého příkladu! Přiveďme do naší země perspektivní mladé imigranty, dejme jim možnost vybudovat si zde zázemí, nechme je získat vzdělání na vysokých školách, postavme jim modlitebny, symboly společenské nevstřebatelnosti do x-tého kolene, i kdyby to znamenalo, že nebudeme mít dost míst na školách pro naše děti a dost peněz pro naše mladé rodiny. Do těchhle modliteben a mezi tyhle lidi pak může chodit pan ateista Špidla vzývat své zlaté tele multikulturalismu, aby se mezi nimi náhle nezjevil byť jen jeden jediný Mohammed Atta, na pohled slušný a usedlý člověk, schopný dát přitom v jakémsi druhém úvazku z fanatiků dohromady komando schopné čehokoli. Prý jen sto lidí stačilo na zbourání WTC; snad jen blázen si může myslet, že mezi nově příchozími imigranty by se stovka k čemukoli odhodlaných fanatiků nenašla. Co by zbourali u nás? Copak nemáme opravdu nic, co by jim stálo za to zničit?

Ale my budeme přece následovat německého příkladu. V Německu se počet náboženských extrémistů odhaduje asi na 3,000 lidí. To jsou tedy odhady německých státních úředníků, odborníci na tuto problematiku odhadují počty mnohem vyšší. Dobrá tedy; i kdyby jich byly opravdu jen tři tisícovky, jaké škody by byli schopni napáchat, až by se rozhodli zaútočit? A spouštěcím mechanizmem k útoku může být ledasco, od na pohled nevinného incidentu s policií až po vážný konflikt, takový, jaký se rýsuje nyní. Odvetný úder může přijít kdykoli a kdekoli. Svědomitý hospodář by si rozmyslel, zda má z pouhého rozmaru přivést do vlastního stavení neznámé cizince s odlišným pohledem na svět, s docela jinými zvyky, jež se zcela rozcházejí s pradávnými zvyklostmi již z dob hospodářových předků. To je prostý pud sebezáchovy. Jenže ten byl u nás prostě na povel zrušen: zde vítězí ideologie nad rozumem, šlape mu okovaným bagančatem moci na krk a odůvodňuje své počínání líbivými a přitom naprosto prázdnými, bezobsažnými metafyzickými frázemi. Ten, pro koho ideologie znamená vše a rozum proti ní nic, není schopen skutečného nezávislého uvažování. Myslí stejně, jako před dvanácti patnácti lety.

Nedivme se tomu. Nikdo jej nikdy neučil doopravdy přemýšlet, jediné, co se od takových jako on požadovalo, bylo právě nemyslet, nevybočovat z řady, nevyčnívat. Zažralo se jim to pod kůži, vpilo se jim to do krve, zakouslo se jim to do mozku a už se nepustilo. Neočekávejme, že se takoví lidé změní; pokud ano, musel by příkaz k takové přeměně přijít odněkud zvenčí. Vlastní omezený rozum jim sám o sobě nedovolí začít uvažovat realisticky, tak tedy poslušně papouškují, co se jim poručí nebo co odkoukají od sousedů. Je to beznadějné. Tyhle lidi nepřesvědčí ani neustále propukající konflikty, ani prolitá krev. Propuká válka, vybuchají chemičky, padají letadla. Spoušť mechanismu je stištěna nadoraz. Namísto slastného oddechnutí, že u nás ještě nedošlo k nenahraditelným škodám, však slyšíme pravý opak: máme jít cestou země, jejíž hloupá azylová politika se neodčinitelně podepsala na teroristických útocích v USA.

Bylo by ovšem hloupé vyvolávat nenávist vůči menšinám žijící v Evropě. Jistě, jsou mezi nimi extrémisté. Je pravda, že se jim až příliš často dostává sluchu; tlak na menšiny, aby změnily své zvyklosti a integrovaly se do společnosti, jíž nerozumí a jež jim v mnoha ohledech připadá ne neprávem odporná, je značný a je pochopitelné, že jej pociťují jako násilný a diskriminační. Pak už je pro ně těžké hledat ve svém nutně omezeném úhlu pohledu pravdu; zato je tak snadné naslouchat fanatikům a nechat se jimi vést. A fanatici se v mase příchozích vždy ztratí, skryjí se před domácími úřady a o to účinněji pak vedou svou agitaci nenávisti vůči vlastním hostitelům.

Vina ale především leží na někom docela jiném. Jsou to ti, kdo na živých a cítících lidských bytostech zkoušejí své experimenty, kdo se pokoušejí o sociální inženýrství, ať už je odůvodňují jakkoli líbivými hesly o otevřené společnosti, multikulturalismu nebo o milých hostech, co k nám přicházejí s nadšením pracovat na naše důchodce. Plácají si z hlíny nového člověka, sterilního bezbarvého tvora bez vlastní identity, jímž by mohli zaplnit prostor nové ideální společnosti, jejíž existence je ovšem možná jen v jejich bujné fantazii. Jenže multikulturalisté přes svou snahu nejsou skutečným Bohem, nemohou si na něj hrát bez fatálních následků.

Tak tedy přichází válka. Nechtěli jsme ji a nemáme z ní žádnou radost. Ale až skončí, mohla by nám poskytnout šanci ke změně. Až budou Evropané stát nad hroby stovek či tisíců svých příbuzných, přátel a známých, co uhořeli v nákupních centrech, zůstali ležet roztrhaní po výbuších v autobusech nebo byli rozdrceni při pádech letadel napadrť, budou se zřejmě ptát, čí je to vina. Mezinárodní spolek soudruhů ve zločinu se bude zase tvářit jako by nic. Nevěřme jim. Jsou zlí. Byli a jsou ve svém zájmu schopni čehokoli. Se zápalnou lahví v ruce upalovali ty, kdo se jim stavěli na odpor, s ohnutými hřbety sloužili nejodpornějšímu systému, jaký kdy planeta Země viděla. Jejich naučené úsměvy navenek překrývají křivé úšklebky pseudovědců, kteří používají lidi jako pokusné myšky, národní státy jako terária a Zemi jako jednu laboratoř pro obludné experimenty. Uvědomme si to a chovejme se k nim podle toho. Dejme šanci rozumu.


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.