Dnešní datum: 18. 06. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Slušňáci na pranýři

Uvahy

* Slušňáci na pranýři

Vydáno dne 30. 08. 2007

Muppets Spěchali jsme se ženou a kočárkem od Vltavy Ječnou ulicí na náměstí Míru a dál do Vršovic. Těsně před křižovatkou I. P. Pavlova se v protisměru objevil muž rychle jdoucí v protisměru. Od prvního spatření mi byl nápadný rozmáchlými a rozhodnými gesty, kterými svou chůzi doprovázel, nikoliv svou na Českou republiku nadprůměrně "pigmentovanou" pokožkou, která na těchto místech a v tomto čase skutečně není ničím neobvyklým spíše naopak.

V zájmu objektivity musím podotknout, že jeho zjev rozhodně nebyl vyloženě "cikánský", jak by se z kontextu a dobových souvislostí mohlo zdát. Těsně před námi se zastavil, vztekle gestikuloval, jako by si uvědomil, že jde špatným směrem nebo cosi zapomněl a musí se vrátit. Vztek z něj přímo sálal a dával znát, že ho chce nějak vybít. Na nezvykle dlouhou chvíli jsme se zaklesli v očním kontaktu. Nevím přesně, kdo ho přerušil, každopádně prohodil naším směrem několik nesrozumitelných ale zjevně nenávistných slov, otočil se a s ještě vzteklejší gestikulací se vzdaloval. Něco jsem mu odpovídal, žena mne kárala, ať ho nechám být, tak jsem jen radil řidičům, aby nebrzdili příliš prudce a neriskovali hromadnou nehodu nebo vjetí na chodník s hloučkem čekajících lidí, když podivný vztekloun na červenou vstoupil do čtyřproudé vozovky. Takoví lidé mívají štěstí, řidiči v rozjetých vozech byli ostražití a všichni s rezervou dobrzdili. Po chvíli jsem začal sám sebe kárat, že přece nemůžu zbytečně riskovat konflikty a přát lidem nehody a že svá divná slova třeba vůbec nemířil na mne a třeba je chudák jen v nějaké napjatější situaci. Asi v tu chvíli však neznámý, který mezitím pokračoval ve výrazné gestikulaci, přiskočil k rozjíždějícímu se automobilu před dalším semaforem a silně kopl do jeho blatníku. Se sebezpytujícími myšlenkami jsem přestal a sledoval, co bude dál. Řidič napadeného vozidla nezastavil. Buď si ataku nevšiml nebo se necítil na konflikt. Na vybití útočníkovy agresivity kopanec do automobilu nestačil. Minul dva chodce v protisměru (byla neděle a tak obvykle husté davy lidí v těchto místech prořídly) až natrefil na třetího, právě vystupujícího z podchodu. Ty dva předchozí asi minul jen proto, že shromažďoval v ústech sliny. I ze vzdálenosti nějakých třiceti metrů jsem jasně viděl letící plivance, směřující na obličej náhodně vybrané oběti.

Vážený čtenář těchto řádek možná očekává, že bude následovat popis nějaké pořádně krvavé a dramatické události snad i s kriminální zápletkou, aby ten dlouhý úvod měl smysl a řádné vyvrcholení. V tu chvíli jsem něco takového čekal i já. Napadený i útočník však pokračovali v opačných směrech, jako by se nic nestalo. Jak se napadený blížil, viděl jsem, že muž drobné postavy má na uších sluchátka a domníval se, že jej plivance patrně minuly a on si ničeho nevšiml. Až po delší době, když jsem jej míjel, si začal otírat cizí sliny z tváře, otáčel se, nevěřícně kroutil hlavou, ve tváři vepsané něco jako děs a úžas a pořád pokračoval dál. Napadlo mě zastavit jej, říct něco ve smyslu "Ten člověk vám naplival do ksichtu, co? Můžu Vám dosvědčit, že byl nějakej divnej delší dobu. Nic si z toho nedělejte." Došlo mi naštěstí brzy, že bych tím jeho psychice nemusel zrovna pomoci, tak jsem od toho upustil. Agresora jsme už nespatřili, cestou do Vršovic potkali jen pár spících individuí na lavičkách před otevřenými asijskými obchody. Mimochodem v dalších dvou dnech jsem se pokaždé alespoň jednou setkal s nepříjemnými individui - ožralí špinavci žádající o peníze údajně "na lístek domů" a cesta přes park u Hlavního nádraží, tam si každý včetně turistů musí připadat jako na přehlídce, kde si páchnoucí obecenstvo podlitýma očima hodnotí modely, jestli stojej za to se zvedat z lavičky (nebo vyslat své děti) a obtěžovat žebrotou. Nedělní plivancová příhoda mi zkazila nejen zbytek dne, kdy se mi na mysl draly trudné úvahy typu "zda jsem já nebo mí blízcí nebyli terčem plivanců jen kvůli mým pár centimetrům výšky a mnoha kilogramům hmotnosti navrch oproti zvolené oběti nebo útočníka tahle akce napadla až později", "proč se já trouba cítím uražený na cti, když byl ponížený někdo jiný, kdo se ani nebránil ... asi právě proto", "je tohle vážně to rodné město, kde jsem se kdysi cítil tak dobře, když jsem teď rád za své rozhodnutí, co nejdříve jej opustit a nechat jeho hnilobě", atd.

Před časem jsem se v jedné ryze soukromé diskusi projevil s názorem, že některé noviny (konkrétně týdeník Respekt) pokládám za jen rádobynezávislé a prostě mě vadí a už několik let je nekupuju. Na dotaz, co konkrétně mi vadí, jsem nebyl schopen přesněji odpovědět, tak jsem si pár takových tiskovin pořídil a zkoumal je i sám sebe (zda se někdo z nás za ta léta nezměnil). Musel jsem uznat, že odmítáním vybraných titulů jsem o některá moudra a poznatky přišel a mnohé články jsou nesporně kvalitní a jinde k nenalezení. Zároveň jsem snad přišel na to, co mi nepřekonatelně vadí. Jsou to články, z nichž čpí pseudorebelské opovržení vůči "slušným lidem", neboli levicově-pokrokářský boj s "maloměšťáky". Tak nějak cítím, že jsou to články, které souznějí se stanoviskem redakce, každopádně nejsou vyváženy texty z druhého břehu (konzervativního).

Dovolím si dvě ukázky. V Respektu 25 v kolonce Jeden den v životě publikoval Martin Titman text "Středa mezi narkomany". Z popisu práce ve středisku Drop-in vyplývá obrovská empatie a pochopení k životu a chování narkomanů. To si snad i zasluhuje obdiv, avšak není vůbec zřejmé, zda to přináší pozitivní výsledky, čímž by přece nemělo být prodloužení života feťáků zcela bezplatně (narozdíl od nedobrovolně nemocných) poskytovanou péčí a sterilními stříkačkami, ale jejich návrat do normálního života bez "fetu". Zarážející je, že jediný, kdo si autorovo pochopení nevyslouží, jsou "nefeťáci". Popisuje hrdě, jak se mu povedlo zesměšnit matku, která přišla s fetujícím synem na schůzku a ujede jí plurál "Kde se můžem léčit". Doporučil prý nějaké jiné Centrum, kde by jí mohli přesvědčit, aby syna vyhodila. Proč to nedoporučil rovnou on? Asi se nechtěl dotknout jemné mladé intoxikované duše, tak raději autoritu matky před mladíkem ještě více ponížil, aby si na pár vteřin užil radosti ze svého ostrovtipu. Ostrovtip samaritán uplatnil podle svého textu ještě vůči muži, který telefonoval skrze auta, která podle něj rozbíjejí drop-inovští klienti. Pokračuje popis péče o feťačku, která se neléčí a přichází si jen zas a znova nechat převazovat své páchnoucí abscesy. V rámci popisu drobné bitky v čekárně, která se "vyřešila sama", se také dozvíme, že tresty za přestupky feťákům v Drop-inu prý zrušili a od té doby je přestupků méně - klasická logika levicových liberálů. Ono taky kdo by přestupky hlásil nebo se jimi zabýval, když za ně nehrozí žádný trest, že? A neřešením přestupků se ušetří nepříjemná práce, je to pohodlnější. Tak nějak popisoval mimochodem své úřadování už bývalý ministr vnitra Jan Ruml. Neobjevuje se zkrátka ani náznak pochopení pro ty trapné maloměšťáky, kteří žijí kolem feťáků, vydělávají na ně a vlastně i na Drop-in, mají přízemní strach z infekcí z těch otevřených ran a odhozených injekčních jehel a vadí jim dokonce i materiální škody, které s životem feťáků nezbytně souvisejí. S podobným přístupem jako by byl tvořen celý Respekt.

Dostal jsem se také k zdarma šířenému Babylonu č. 10/XVI, "studentskému listu pro seniory". Opět obsahoval spoustu zajímavých a unikátních úvah, recenzí a informací. A opět důvod ke znechucení, ačkoliv si podle jednoho zkoumaného exempláře netroufnu tvrdit, že tento důvod reprezentuje zcela a vždy "ducha listu". V nejdelším z asi tří příspěvků tohoto čísla zabývajících se nacistickými zločiny za druhé světové války se Petr Placák nezapomněl otřít o "maloměšťáky". Od člověka, který sám sebe označuje mj. za monarchistu a historika, to je velice překvapivé. Jediný trumf maloměšťáků popisuje docela správně: "Chovat se slušně ke svému okolí, milovat svou rodinu, za každé situace zůstat osobně slušný...". Placák však dále cítí potřebu studenstský list obohatit o poznání, že "... (maloměšťák) nenávidí nacisty, ale přitom udá souseda, že ukrývá Židy, protože se to nesmí, i když proti Židům osobně nic nemá a stejně tak nesnášní komunisty a přitom do posledního puntíku poslušně plní všechno, co jim vidí na očích... ", pokračuje popis odporující počátku věty, jak "maloměšťák ... ochotně přijímal nacistikou propagandu... stejně jako žral komunistické propagandistické žvásty o tom, že underground je skupina promiskuitních narkomanů nebo že disidenti jsou za svá prohlášení vypláceni v tvrdých valutách..." Placák ve svém dlouhém článku podle historicky zhruba doložených osobnostních rysů vybraných nacistů (nijak novátorsky) popisuje nebezpečnost lidí, jejichž jedinou ambicí je dělat svou práci dobře (i když je to třeba zrovna šéfování vyvražďovací mašinéřii). Zapomíná přitom na stejně doloženou nebezpečnost klasických kriminálníků mezi vězni, kteří svému okolí život silně znepříjemňovali nejčastěji v roli "kápa", zapomíná i na mnohé další okolnosti, ale budiž. Přechází však k nijak nepodloženým, nesmyslným a nenávistným zobecňujícím tvrzením o maloměštácích, neboli "slušňácích", jak je popisuje dříve. Nakonec se po dalších úvahách ptá "Kolik takových Hössů žije jen v současné České republice? Jeden, dva, pět milionů". Pomiňme otázku, zda tu po mnoha desetiletích působení podobných pokrokářů jako Placák zůstalo ještě alespoň pět milionů lidí, kteří se snaží "chovat slušně ke svému okolí, milovat svou rodinu a za každé situace zůstat osobně slušní". Vyznění dlouhého textu, které spočívá v tvrzení, že všichni takoví lidé (maloměšťáci) jsou vinni spoluprací s nacisty a komunisty, alespoň potenciální (takovou spolupráci nelze vyvrátit, takhle si pokrokáři vytvářejí monopol na pravdu) a zaslouží jen pohrdání, je přece nesmírně sprosté a nesmyslné!

Jak souvisí náhodná příhoda z úvodu s popisem nenávisti vůči maloměšťákům v některých současných žurnálech? Jde mi samozřejmě o skutečné i imaginární plivance do tváří slušných lidí. Zájmy většiny slušných lidí (věřme, že je to ještě většina), která tvoří páteř nejen této země, jakoby někoho z vlivných zajímala jen těsně před volbami, kdy jí věnuje svou pozornost a nějaká ta většinou prázdná a falešná sdělení ("Dokázali jsme, že to dokážeme", "Myslím to upřímně"). Jinak jsou slušňáci k smíchu a přemýšlí se jen, jak nasměrovat peněžní toky z jejich kapes tím správným směrem. Zajištění pořádku je ponecháno na jejich všímavosti a aktivitě, alespoň jsem už velmi dlouho neviděl policisty v ulicích dělat něco jiného než vypisovat pokuty za parkování. Konání nočních preventivních pochůzek je patrně "out", komu by se chtělo chodit pěšky, když lze jezdit autem až (jestli) někdo zavolá, že došlo ke zločinu, který je potřeba nějak zpětně zúřadovat. Média, filmaři a jiní "umělci" věnují nezměrné prostředky a energii na zachycení a řešení efemérních, nepodstatných nebo vymyšlených problémů a zápletek, které slušňáky rozhodně netrápí. Namísto poukázání na skutečně bolavé oblasti se ozývá kničení, kdo zas měl špatné, závadné myšlenky nebo projev, což by mělo být v naší svobodné společnosti přece trestáno a vymýceno.

Souvislost jde však ještě dál. S poplivaným pánem se sluchátky sympatizuji, je mi ho líto a je mi jasné, že většina lidí není připravena z poklidu přejít hned do divoké rvačky. Snad je to tak i dobře. Sám si netroufám tvrdit, že bych za každých okolností bleskově nastoupil k násilné ochraně své poplivané cti. Na určité mužské (klukovské) úrovni uvažování však cítím, že bych tak rád učinil, že bránit divoce svou čest bez ohledu na následky je někdy potřeba. Zároveň však cítím zmar a znechucení ze společnosti osob, které se nechávají denodenně poplivávat, aniž by vyvíjely jakoukoliv snahu proud slin zastavit. Většina slušňáků skutečně používá slovo "Rom" namísto "Cikán", kupuje noviny pohoršující se nad zastupiteli, kteří se zmíní o potřebě řešit potíže s určitým etnikem, volí stále stejné politiky, kterým současný stav vyhovuje. Maloměšťáci přitom na politiky celé dny jen nadávají, vědí že změna pojmenování národ nevymění, že charakteristické problémy s určitým etnikem existují, přestože o nich hlavní média mlčí. Klid na vlastní zájmy a možnost občas s něčím nebo někým "vyčůrat" je většině maloměšťáků nade vše. Vím, že se dostávám téměř na úroveň Placákovy argumentace útočící na maloměšťáky, proto zároveň cítím potřebu zmínit, že ten zbytek obyvatelstva mimo maloměšťáky, je ještě horší. Jsou to většinou ti, kteří ty plivance vypouštějí ze svých tlam a ti, kteří z takové situace žijí. Navíc definovaný prototyp maloměšťáka dle Placáka (slušnost k okolí, láska k rodině, osobní slušnost) mi je blízký, nevidím na něm nic špatného a nemyslím si, že kdo je neslušný k okolí či osobně a kdo se nestará o rodinu, je apriori nějak čestný či kvalitní jedinec, jak se patrně domnívá monarchista Placák. Popsané "maloměstské" hodnoty jsou přece základem fungující společnosti, byť by bylo skvělé, kdyby byly častěji doplněny dalšími kladnými vlastnostmi (statečnost, obětavost, ...). Naopak útok na tyto hodnoty je součástí probíhající destrukce evropské civilizace ze strany stoupenců různých levicových ideologií. Faktické i imaginární plivance na "slušňáky" pak mají společné i to, že s nimi nelze nic dělat, dokud se sami poplivávaní nezačnou bránit. Kdybych se v nějakém hnutí mysli tehdy na náměstí I. P. Pavlova rozběhl a někde poblíž dostihl a zaútočil na plivajícího agresora (ať už slovně nebo fyzicky), byl bych patrně označen většinou přihlížejících slušňáků za útočníka, možná bych byl i zadržen a souzen coby agresor, protože onen poplivaný muž by si už dávno smýval plivance někde daleko v klidu a snad jen s pošramocenou psychikou a nijak by nedosvědčil, co se dělo. Mám pocit, že podobné to je i s virtuálními plivanci. Zatím s nimi bojuji spíše pro obhajobu své cti podobnými texty jako tento, protože ty plivance na mně také ulpívají a potřebuji je smýt. Dokud však větší část slušňáků plivance stoicky nebo zbaběle přijímá, je plýtváním energií a prostředky snažit se někoho bránit proti jeho vůli. Nezbývá než nabízet jiná řešení, než je vytrvalé a pokorné smývání plivanců a věřit, že se o takové řešení za cenu vlastního zaplivaného pohodlí na pranýři pokrokářů bude jednou snažit dostatečnější síla slušňáků.


[Akt. známka: 2,25 / Počet hlasů: 4] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jiří Hojer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.