Dnešní datum: 24. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Úprk křižáků z Iráku?

Uvahy

* Úprk křižáků z Iráku?

Vydáno dne 29. 04. 2004

27. dubna 2004 prohlásil nový španělský premiér José Luis Zapatéro, že do 27. května 2004 se všichni španělští vojáci stáhnou z Iráku. Je pravděpodobné, že velká část arabského či muslimského světa, ale také obyvatel Severní či Jižní Ameriky a nejspíš i samotných Evropanů pochopí tento krok, jako odpověď na krvavý teroristický útok muslimů na španělské železnici z 11. března 2004. Tedy jako důkaz velice účinného a poměrně jednoduchého postupu při prosazování zájmů proti evropským státům, či národům. Zjednodušeně řečeno potvrzení účinnosti strategie: „Chceš něco po (zjemnělém) Evropanovi? Dokaž mu, že jsi schopen sáhnout k násilí a on ti ustoupí“. A to je velice špatné.

V této souvislosti začíná znít přirovnání ke křižákům, které muslimové někdy používají při kritice intervencí Evropy a USA ve svých zemích, spíše jako zesměšnění slabého a psychicky rozloženého protivníka. Jelikož žádný stát ani civilizační uskupení neskýtají záruky trvalé přívětivosti a mírumilovnosti a platí to i pro muslimskou část našich sousedů ve světové „globální vesnici“, ocitáme se do budoucna v poměrně nepříjemné pozici.

Máme tedy být rozezlení na španělské voliče, kteří ukázali případným nepřátelům Španělská či evropské civilizace velkou a zneužitelnou slabinu? Vždyť oni skutečně při volbách těsně následujících krvavý 11. březen upřednostnili socialisty, jejichž lídr vždy hlásal, že pokud bude moci, tak vojáky z Iráku stáhne. Do té doby údajně v průzkumech vedl o několik procent předchozí premiér Aznar – stoupenec účasti své země v Iráku. Je nutné říci, že pokud bychom dali na předvolební průzkumy, tak útoky proti civilistům se nechalo zastrašit a své názory změnilo jen několik (byť rozhodujících) procent Španělů. Na výsledném dojmu, totiž, že se nechalo zastrašit celé Španělsko, to však nic nemění.

Na španělské voliče bychom se mohli jistě zlobit, kdyby skutečně rozhodli o zradě Evropy, ustoupili z obrany evropské civilizace, atd. O tom, v čem spočíval skutečný význam intervence do Iráku však zatím nejspíš nemají jasno ani její hlavní aktéři (Byly důvodem dosud nenalezené zbraně hromadného ničení? Nebo boj proti náboženským fanatikům, proti kterým bojovala i irácká vládní Husajnova strana BAAS? Šíření demokracie a lásky?) a Evropané o jejím smyslu od počátku spíše pochybovali (padali úvahy o prostě honbě za ovládnutím části ropné produkce, zájmech zbrojního průmyslu, osobní nenávisti rodiny Bushových k rodině Husajnů, …).

Je velice obtížné vysvětlit Evropanům, že je potřeba umírat za obranu evropských civilizačních hodnot při invazi do Iráků a zároveň trvat na bezpodmínečném přechodu na mulikulturalismus, přísunu dalších přistěhovalců a respektování jejich kultury a jakýkoliv projev národního sebevědomí a obranu starých tradic označovat za zpátečnictví, ne – li za fašismus či nacismus. Od Evropanů se dnes očekává porozumění pro to, že se ve své čtvrti či městečku stávají pomalu menšinou mezi přistěhovalci nejčastěji z muslimské kulturní oblasti. Nejčastějšími jmény pro novorozence se stávají například Mohammad či Achmat a od starousedlíků se čeká, že to pochopí ve jménu lásky a tolerance. Evropané mají pochopit, že litanie muezínů přece každého multikulturně obohatí a zároveň, že je potřeba bojovat a umírat (zatím jen) v Iráku za hodnoty evropské civilizace. Nebo to zní divně? Není v tom nějaký nesoulad? Ale přesně to po svých obyvatelích chtěly evropské vlády, které vyslaly svou armádu bojovat do Iráku.

Vzkaz španělských voličů je možná ještě vážnější a lze vykládat zcela jinak nežli pouhé naznačení ústupnosti teroristům. Jejich postoj dost možná znamená – „Přestaňte z nás dělat pouhé volící voly! Jednou po nás chcete lásku a toleranci při sdílení našich zemí a domovů s cizinci a pak nás zas nutíte přinášet oběti při invazích do cizích zemích, abychom jim vnutili naší kulturu! Tak se rozhodněte, co chcete!“. Vyložit si to můžeme i trochu jinak: „Nejsme ochotni bojovat ani jakkoliv trpět za nějaké evropské civilizační hodnoty. My nevíme, co to je.“ Myslím, že ve světle těchto vysvětlení není španělský přístup tolik zbabělý jako spíš naprosto pochopitelný. Příslušníci národů, jejichž státy jsou systematicky odnárodňovány, společnosti zbavovány tradic, jedinou prosazovanou hodnotou je tolerance ke všemu a ke všem, vypjatý liberální individualismus se stává pomalu státním náboženstvím a předsudky jakožto bývalé fungující ochranné mechanismy jsou chápány téměř jako ta nejhorší deviace byli náhle postavení do role občanů států, které jsou ve válce.

Jakou motivaci k vedení války chtějí státníci občanům nabídnout? Kdo půjde bojovat či umírat za možnost svého souseda přestěhovat do sousedství dalších sto padesát příbuzných a známých ze své původní, jistě krásné, vlasti, kde se přece jen nežije tak dobře? Nebo jak už kdesi kdosi napsal – kdo půjde bojovat za právo každého provozovat sex beztrestně s každým? A i kdyby ano, byla tato válka skutečně bojem za tato postmoderní „lidská práva“?

Poslední vývoj je každopádně ukázkou slabosti současné evropské civilizace způsobené zejména jejím aktuálním postmoderním vývojem, díky němuž se od jejích nositelů očekává, že zapomenou na svou historii a tradice, na to, čím a kým jsou a bude z nich jednolitá (a snadno ovládatelná masa) světoobčanů. Chtít od této masy, aby demokraticky schvalovala vedení války a zejména vlastní oběti při vedení války se ukazuje být nemožné. Vyhlídky jsou neradostné. Buď zůstaneme neschopní účinně se bránit a vystaveni jakékoliv konkurenční civilizaci ochotné sáhnout k násilí, nebo budou mocní tohoto světa natolik nespokojení s tím, že se jim nedaří přesvědčit obyvatele ultraliberálních států, že sáhnou k dalšímu potlačení demokratických výsad v původním smyslu slova samozřejmě zahalených do krásných slov o potřebě bojovat za lidská práva, atd.

Je zde ještě jedna možnost – návrat k původním konzervativním hodnotám a konzervativnímu pojetí demokratického zřízení státu, který slouží skutečně ochraně zájmů svých občanů (a ne k obraně lidských práv, často sloužící pouze jako zástěrka při potlačení starých svobod a tradicí) a je tak schopen je dostatečně motivovat k obraně kultury, která existenci takového státu umožňuje. Současný vývoj v ČR ani v EU, jejímiž členy se na konci týdne, kdy je psán tento článek, staneme, tomu však bohužel zdaleka nenasvědčuje.


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jiří Hojer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.